Chyby v instalacích solárních soustav: solární kolektory
13.4.2015

Datum: 30.3.2015 | Autor: doc. Ing. Tomáš Matuška, Ph.D. | Recenzent: Ing. Jiří Matějček, CSc.

První část seriálu se zamýšlí nad obecnou kvalitou dodavatelských firem a především pak nad smyslem instalace solární soustavy. U instalací bez předchozího projektu a výpočtu energetických přínosů je nesnadné identifikovat, co bylo předmětem dodávky, zda pouze materiál nebo funkční solární soustava.

Úvod

V rámci výzkumných úkolů na ČVUT mimo jiné zpracovávám znalecké posudky na solární tepelné soustavy pro rodinné i bytové domy. Na jednu stranu je to zkušenost k nezaplacení, na druhou stranu při takové práci vidím především odvrácenou stranu oboru – nefunkční solární soustavy. Naštěstí jich není nekonečná řada. Ale někdo může namítnout, že nefunkční solární soustavu pozná pouze odborník nebo rejpal a že těch nefunkčních může být daleko víc, než se zdá. V předvečer spuštění dalšího kola Nové Zelené úsporám může být užitečné sumarizovat, jakých chyb se montážní firmy dopouštějí. Někdy se jedná o chyby natolik zbytečné, že je nutné je ukázat jako odstrašující příklad. Na chybách druhých se nejsnadněji učíme, nic nás to nestojí. Z chyb je dobré si vzít ponaučení. V následujícím třídílném seriálu se pokusím vyvodit z nabytých zkušeností i některá doporučení – doporučení „jak se vyhnout soudnímu znalci“. Nicméně, občas odbočím i k jiným tématům, které s instalacemi solárních soustav souvisejí.

Předem jen upozorňuji, že seriál nedokládá, že solární tepelné soustavy jsou špatné. Stejně pomýlené instalace lze najít v oblasti tepelných čerpadel, fotovoltaiky, kotlů na biomasu nebo v oblasti plynových a uhelných kotlů. To, že se profesně zabývám především solárními soustavami, vůbec neznamená, že nebudu kritický k chybám, které občas děláme. To není sebemrskačství, pouze snaha předcházet problémům a vršení dalších chyb.

Montážní firma

U rodinných domů se zatím jednalo převážně o spory týkající se soustav přípravy teplé vody kombinovaných s vytápěním. V bytových domech se instalace týkaly pouze přípravy teplé vody, do systémů s přitápěním se naštěstí v bytových domech firmy příliš nepouštějí. Zatím byla chyba vždy na straně dodavatele, tzn. montážní firmy. Smutné je, že případy, kdy se zákazník soudí s dodavatelem, se táhnou zpravidla více než 5 let (poslední řešený případ je z roku 2000!) a stojí to všechny zúčastněné strany minimálně čas a nervy. Stranu, která spor prohraje, pak i značné peníze převyšující původní částku, o kterou se vede spor.

Ano, je to částečně daň za překotný rozvoj solární tepelné techniky v České republice v posledním desetiletí. V dobách před Zelenou úsporám existovaly v ČR cca desítky vcelku ověřených a zaběhlých firem se specializací na solární techniku, které se často navzájem znaly a uznávaly. Tyto firmy jsou v oboru již od devadesátých let a mají dlouhodobou zkušenost spolu s ověřenými referencemi. Jakoukoli takovou firmu s historií dnes více než 20 let lze s klidným svědomím doporučit zájemci o instalaci solárního systému. To neznamená, že mezi „nově příchozími“ nejsou kvalitní firmy. Problémem však je, že se spuštěním první vlny Zelené úsporám se do Seznamu odborných dodavatelů (SOD) [1] doslova přes noc zaregistrovalo několik tisíc firem, které ve svém portfoliu „umí solár“, a zde už je opravdu velmi těžké na první pohled oddělit zrno od plev. V podstatě jedinou kvalifikací firmy pro zápis do SOD tehdy bylo, že její zaměstnanec uměl vyplnit internetový formulář. Výhodou SOD bylo, že ukázal právě ta překvapivá čísla o počtu firem aktivních v oboru. Velikou nevýhodou bylo, že zájemci o instalaci solární soustavy pokládali SOD za seznam firem prověřených a pověřených pro instalace obnovitelných zdrojů energie Státním fondem životního prostředí (SFŽP). Očekávali záruku kvality, kterou však seznam neměl ani nechtěl být. Otázkou je, proč byl vlastně zaveden.

Z druhé strany přichází v současné době původně snad dobrý úmysl, ve svém důsledku však prostá šikana Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO), v podobě osob ze zákona oprávněných instalovat zařízení využívající obnovitelné zdroje energie [2]. Přestože MPO všude uvádí, že „osoby oprávněné“ jsou naplněním evropské směrnice o podpoře využití obnovitelných zdrojů energie [3], z jejího textu žádná taková povinnost nevyplývá. Naopak i v českém překladu se pouze praví, že mají být zpřístupněny systémy osvědčování nebo rovnocenné systémy kvalifikace. A tak to chápou i v okolních zemích, kde již systémy osvědčování běží řadu let na dobrovolné bázi. Osvědčení slouží firmám jako konkurenční výhoda na trhu, nikoli jako povinná vstupenka mezi vyvolené. Povinnost instalovat zařízení využívající OZE pouze oprávněnými osobami pod pokutou 100 tisíc Kč byla v ČR nastavena v zákoně úředníky MPO, pomineme-li možné tlaky organizací, která by z této povinnosti mohly profitovat. Osoba provádějící montáž, která chce mít oprávnění, totiž bude muset být vyškolena a vyzkoušena. Zadarmo to nebude. Každopádně v tomto případě nelze nadávat, že nám EU zase něco nařizuje. Nařizujeme si tento nadbytečný nadstandard sami. Češi Čechům.

Zajímavé na tom všem je, že v praxi tato povinnost povede k nevídanému paradoxu. Kotel na ekologické palivo (dřevo) může instalovat pouze schválená a oprávněná osoba, zatímco kotel na neekologické uhlí kdokoli. V čem je rozdíl? Pravděpodobně ministerstvo vidí v obnovitelných zdrojích daleko nebezpečnější zařízení, než jsou tradiční fosilní zdroje. Téma je od konce roku živé díky návrhu úpravy daného paragrafu zákona pouze pro případy podpořené z veřejných prostředků [4]. Důvodem je „potřeba garance, aby zařízení částečně pořízené z veřejných peněz byla instalována způsobem, který zaručuje jejich maximálně efektivní provoz“. O dotovaných kotlích na uhlí toto neplatí, protože uhlí máme zřejmě nadbytek, na rozdíl od všudypřítomného slunečního záření.

Ano, zdá se to trochu schizofrenní. Na jedné straně si stěžovat na úroveň firem instalujících solární tepelné soustavy, na druhé straně se stavět proti jejich povinnému školení a zkoušení. Povinnost zde ale nic nezaručí, zájem o naučení se řemeslu musí vzejít ze strany firem v rámci dobrovolného schématu. To je samozřejmě věc (světo)názoru, ten můj je přeci jen poněkud akademicky naivní.

Smluvní vztah – co je cílem instalace?

Stalo se obecným trendem oproti 90. letům, že projektová dokumentace k solární soustavě pro rodinný dům, ani alespoň ve zjednodušené verzi, „není potřeba“. A to ani v případě instalace kombinované solární soustavy, která by měla dodávat teplo ze solárního zásobníku okruhem s nuceným oběhem do systému samotížného vytápění. Kombinace, která by vyžadovala relativně složitý hydraulický výpočet a alespoň trochu promyšlené zapojení oproti realizaci, byla nainstalována tzv. z ruky. To, že nakonec takový systém nefunguje, případně i zhorší funkci původního zdroje tepla pro vytápění je jen logický důsledek.

Je nutné připomenout, že bez projektové dokumentace nelze ani řádně investorovi ukázat, jakým způsobem bude solární soustava začleněna do stávajícího systému vytápění a přípravy teplé vody, jaké stavební nároky bude mít realizace a další souvislosti z toho vyplývající. Pokud není k dispozici projektová dokumentace, nemá investor nic v ruce pro kontrolu realizace dohodnutého systému.

Zajímavé je, že zhruba v polovině mnou posuzovaných případů neexistoval jakýkoli výpočet energetických zisků či úspor, kterých by solární soustava měla dosáhnout. Co tedy dodavatel zákazníkovi nabízí a na jakém podkladě? Ano, existuje vrstva zákazníků, kteří si koupí solární soustavu, protože ji má soused. Nebo právě proto, že ji soused nemá. Nebo to jsou fandové do úsporných technologií. Ale tím základním a nezpochybnitelným účelem každé realizace solární soustavy zůstává úspora energie potřebné z neobnovitelného zdroje. Je opravdu poněkud divné, když firma realizuje solární systém pro vytápění dvěma důchodcům, kteří topí dřevem ze samosběru. Úspora primární energie se blíží k nule, ekonomická návratnost se blíží k nekonečnu. Pokud zákazník nedostane alespoň rámcovou informaci o očekávané úspoře energie, případně o úspoře provozních nákladů, soud to může posoudit jako klamání spotřebitele.

V té druhé polovině zmíněných případů výpočet energetických přínosů existoval, a to z důvodu instalací v rámci podpory ze Zelené úsporám, která ho vyžadovala. Zaráží mně, že „odborný dodavatel“ ze seznamu SFŽP neodkáže správně vyplnit ani jednoduchou excelovou tabulku parametrů pro bilancování solárních soustav. Nechci podsouvat záměr, ale výpočet přínosů byl ve všech případech, které jsem posuzoval, nadhodnocený. Samozřejmě také nechci zpochybňovat technickou úroveň úředníků SFŽP, kteří ty výpočty v žádostech kontrolovali, ale všechny výpočtově nadhodnocené solární soustavy díky nesmyslnému zadání parametrů byly podpořeny.

Bohužel, ve všech případech týkajících se rodinných domů byla předmětem smlouvy o dílo „dodávka komponent dle specifikace“. Předmětem smlouvy nebyla „funkční solární soustava přinášející ročně minimální úsporu XXX kWh“ nebo „pokrývající potřebu tepla z XX %“, ale pouze dodávka materiálu. A okolo této „dodávky“ se pak celý soudní spor točí. Žalovaný dodavatel se pak hájí „my jsme dodali, co si pan X.Y. objednal, tj. materiál dle specifikace“. Dodavatel jednoduše rezignuje na skutečnost, že by soustava měla jako celek nějak fungovat a něco přinášet.

Zde je jednoduché doporučení. Součástí smlouvy musí být písemný podklad o návrhu solární soustavy, tzn. způsob integrace do stávajícího systému (nebo návrh nového systému) přípravy teplé vody a vytápění a odpovídající energetická bilance, tzn. výpočet předpokládaného přínosu. Schéma a zakreslení do půdorysu zvládne projektant (nebo kdokoli v CAD) během pár hodin. Výpočet energetického přínosu v excelové tabulce [5], která obsahuje i návod a komentář, je otázka 5 minut, pokud jsou k dispozici technické parametry kolektoru. Provedení výpočtu navíc dá i realizační firmě náhled, že třeba zamýšlená plocha solárních kolektorů je příliš velká nebo má příliš nízký přínos a nedosahuje očekávané efektivity. Potom je možné v komunikaci se zákazníkem původní zadání upravit a případně namísto solární soustavy pro přitápění zvolit pouze přípravu teplé vody. Případně může firma, kterou samotný zákazník tlačí do nesmyslné realizace, takového zákazníka přepustit s úlevou své konkurenci. Někdy je to opravdu jediné řešení, pokud technické argumenty selžou. Zákazník bude vždy (i před soudem) považován za laika, který má právo problematice nerozumět. A pokud si usmyslí, že chce solární systém, který opravdu má topit ve dne v noci, v létě v zimě, pak je nutné jej odmítnout. A nikoli ho v tom podpořit, protože on tomu bude věřit. A má na to právo.

Poděkování

Tento příspěvek vznikl za podpory Evropské unie, projektu OP VaVpI č. CZ.1.05/2.1.00/03.0091 – Univerzitní centrum energeticky efektivních budov.

Odkazy

 
Komentář recenzenta
Ing. Jiří Matějček, CSc.
Cílem instalace solárního zařízení je dodávka a montáž funkčního systému a dosažení energetických úspor. Základem úspěchu je uzavření smlouvy o instalaci, ze které je zřejmé, co klient objednává. Autor článku upozorňuje na nedostatky při uzavírání smluv. Nestačí vymezení předmětu plnění smlouvy soupisem instalovaného materiálu. Přestože žádný předpis, nebo zákon nenařizuje vyhotovení projektu, větší a složitější zařízení by mělo být zařízení zhotoveno s ohledem na skutečné energetické potřeby objektu, zejména jedná-li se o kombinováný systém pro ohřev vody, přitápění, či ohřev vody v bazénu.
English Synopsis
Mistakes in solar system installations: who supplies what?

First part of serial aims at general quality of suppliers and above all at purpose of the solar system installation. It is very difficult to identify the purpose of solar system supply for installations without any planning and energy yields calculations.

Zdroj: http://oze.tzb-info.cz/solarni-kolektory/12482-chyby-v-instalacich-solarnich-soustav-kdo-a-co-dodava